Mrtví žádali

Mrtví žádali, překřikujíce se:

• vyslechni nás, vyslechni naše příběhy, nemůžeme ještě zemřít, dokud nebudou vysloveny. Bolest našich osudů vane věky, topí naše potomky ve vírech.
• Co chcete? ptal jsem v té zoufalé vřavě.
• Prosíme tě, vyslyš nás! Odpovídali. Ale v mé hlavě nebylo místa pro tolik životů a pro tolik jejich nezbývalo pro můj.
• Jsi jeden z nás, šeptali sladce i výhružně, kdo bude vyprávět ten tvůj, když ty nám neposloužíš?!
• Jenže vy nechcete vyprávět příběhy, vy chcete žít své životy a já nemám tolik toho svého pro vás pro všechny, ani ne pro sebe!
• Ani my jsme neměli. Cizí osudy námi zněly a my ten svůj neslyšeli. Tak ho chceme slyšet teď, vyprávěj, vyprávěj nás!
• Co jste neslyšeli zaživa, neuslyšíte ani teď, běžte nechte mě už.
• Co ti zbyde, když odejdeme, kdo zůstane, když my vyvaneme? Vyháníš nás stejně jako držíš, nevyprávíš ani nepustíš.
• Ano, takto si nás ani smrt nepovšimne.
• Jí jsme vyprávěli, ale odbyla nás. Nic nám neprodala výměnou, tak jsme zpátky.
• A držíte v rukou životy, které jste nechtěli ani vy ani smrt? A ty chcete, abych vyprávěl?
• Ano, vyprávěj, ano!
• To jste špatní obchodníci...
• Ano, špatně jsme žili, špatně jsme umřeli, jak hezké vyprávění! Hezká vyprávění nikdo nechce, protože je v nich smrt správná.
• Vaše smrt byla také správná.
• Ne, nebyla, nikdy není, jen vyprávění...
• Mlčte, mluvíte nesmysly.
• Hlavně, že mluvíme. Hlavně, že nám nasloucháš. Ó, tak živí jsme už dlouho nebyli!
• Nechci vás poslouchat.
• Co na tom, když nikdo jiný neslyší
• Máte pravdu, podal jsem vám slyšení...
• A my teď máme tvoje všechno.
• Nejsem jedním z vás!
• Za chvíli budeš...
• Žárlíte na živé!
• To my byli živí.
• Málo ale, když teď žadoníte!
• Vždycky je málo...

Vítr práskne oknem, hlasy se rozplynou.
Zůstane šepot ve tmě. Kterému tiše odpovídám:

• Jak jsme vám vděční, za vaše nedokonalé životy! Že to ani vyslovit nemůžeme. Jak malé jsou ty naše, proti vašim, celé vám je dáme a rádi vám posloužíme...
  A listí na stromech odpovídá:
• Ale my nechceme. Svoje jsme si odžili i svoje odsloužili. A komu jinému než vám. Hleděli jsme dopředu, proto jste tu, tak vy se neohlížejte.
  Ještě se ale vzpouzím:
• Vepředu nic není a za námi jste vy, kam jdeme, nevíme.
• Jdete za námi, to je jisté, jako by konejšili.
• Tak proč...?
• To my nevíme, ani tehdy - jako vy - ani teď.

A víc už jabloň neřekne, i ořešák mlčí. Je noc.

• Těmi, kteří se neodvažují žít své životy, žijeme my.

• Kdo ale žije svůj život? Kdo to dokáže - žít i rozlišit?

• To nikdo nedokáže - a kdo se pokouší, toho bohové ztrestají.

• Vy tedy nejste bohové?

• Bohové jsme byli, když jsme byli živí.

• Mluvíte podivně.

• Vy podivně nasloucháte.

• Přesto se slyšíme.

• Nemůžeme se neslyšet.

• Jsme ozvěna.

• Ano, ozvěna.

• Těmi, kteří se neodvažují žít své životy, žijeme my. Takové hledáme, z takových pijeme. A oni z nás, děláme je veliké. Aby z nich nakonec nic nezbylo....

• Těmi, kteří se neodvažují žít své životy, vane prázdno mnoha hlasů. Nejsou ani jejich ani naše, střežte se jich.

Mnou vanulo prázdno. Volal jsem vás. Přišli jste.

• A pak jsi nám dal místo sebe druhé!
  A já padl na kolena:
• Obvinění. Přijímám.
  Ale vy jste neslyšeli:
• My všichni jsme obvinění. Dokud nezemřeme.
• Jste mrtví přece! volal jsem.
• Rádi bychom, ale jsme obvinění, vinou připoutaní! hlučeli, že nebylo jisté, komu ty hlasy patří.

Mnou vanulo prázdno a volal jsem. Ale nikdo neodpověděl.