Mezi břehy

”...neboť jsi jen zlomkem
zlomků a co ten může vědět o pravdě?

Možná
dost, ale nikdy ne dost. Můžeš jen vědět, co víš a jestli
dobře víš - víš také, jak málo víš... a až budeš vědět...
no, však už budeš vědět...”

Mezi
břehy

(Neživá
žena)

Jsme
chvílemi slní a mocní, chvílemi malí a slabí.

Okamžik
od okamžiku si můžeme připadat tak či tak, podle toho komu právě
stojíme tváří v tvář. Ale můžeme-li snad v každém z oněch
okamžiků vcelku přesně říci, jak si stojíme, nejsme sto se
takto vyslovit o celém našem životě, o nás samých, neboť
nejsme sto posoudit celý svět, který potom stojí proti nám.
Svět, který se jeví každému a pokaždé jinak, z čehož by se
mohlo zdát, že právě na tom, jak se člověku svět jeví,
závisí, jakým se cítí.

Avšak
pravá síla spočívá v tom, zůstat silní, i když soudíme, že
jsme slabí.

”Vidíš,
jak člověk vidí. Svět je mu protivníkem a on stojí proti němu.
Přitom co ví o tom světě? Já bych mohla tisíckrát vyprávět,
co je svět! Jaký umí být protivník! Jak můžeš být
nekonečněkrát silnější a silnější, ale on tě vždy nakonec
přemůže.

A
tobě nezbývá, než utíkat. Utíkat vpřed - bojovat! Zastavit se
znamená zemřít, znamená umírat. Je jen pohyb vpřed nebo vzad,
nehybnost není. Principy, které se bijí v aréně univerza, navždy
a bez vítězů v marné touze po absolutnu. Já a on - život a smrt
a vítězem je jen ten, kdo hraje...

Ale
nemluvme o obecnostech, chtěl jsi, abych vyprávěla o sobě.
Vlastně nevím, co chceš slyšet, ale dobrá, poslouchej tedy,
jestli vím, co je život, jestli vím o tolik víc než ty...

Vždy
jsem se drala vpřed - kupředu a výš - to bylo určitě to první.
V každém ze svých životů jsem byla dost schopná na to, abych
stanula nejvýš. Ne, nešlo mi o moc, i když vědění ji jistě
přinášelo. Moc příliš zavazovala, svazovala a já před sebou
stále viděla
cosi dalšího, cosi, co bylo pořád výš než já, stále jsem se
nedokázala stát sama svým pánem. Ještě, ještě! Další a
další životy a smrt pokaždé v půli cesty, další tisíce let -
ne, málo mi už život nedal a vidíš, já chtěla ještě, ještě
víc!

”A
až vše pochopíš, až celý svět v sebe pojmeš - pak skončíš...
Nekonečný...” Praví se v knihách moudrých. Ale ty nejsi
nekonečný a svět brzy pojme tebe, neboť co jsi
než svět a ve svět se zase obrátíš.

Vnímat!
Vnímat víc až všechno! to jsem chtěla, to bylo všude a ovládalo
mě to. Vnímat a tím splývat až splynout, pronikat do věcí a
souvislostí až se s nimi spojit, sjednotit, stát se Jedním, jako
je dítě v jedno spjaté s matkou, stát se tím dítětem i tou
matkou, matkou všech matek, matkou celého světa, která si je
zároveň
i dítětem, neboť pak už není nic než ty a jen ty! Jen já a nic
než já, já trojjediná - já bůh, já svět, já...

Nechtěla
jsem málo, chtěla jsem všechno - já - to malé nic, maličký
důsledek maličkých příčin a o nic větší příčina o nic
větších následků. Jak bych mohla jen tušit, kam ten proud míří

• já, unášená kdesi vprostřed.

Vím,
že nic nevím a to čím dál víc, cokoli jisté, stává se
relativní, svět se rozpadá v tříšť nespojitých kousíčků
mozaiky, protože ty jsi jen zlomkem zlomků - a co ten může vědět
o Pravdě? Možná dost, ale nikdy ne dost. Můžeš jen vědět, co
víš a jestli dobře víš, víš také, jak málo víš a že můžeš
jen chtít vědět víc a víc. A já chtěla. Moc vědění si tě
může zotročit, pokud si ji ty sám znovu
a znovu nepodrobuješ, ale já neměla
kdy byť jen na okamžik se zastavit, neměla jsem kdy podlehnout,
stále bylo kam mířit. Ještě je kam jít, pojď jen pojď a nikde
mě nezdržuj! Ještě je, co nevnímám, čemu nevládnu - ještě
jsem tu já!...

”Měnili
jsme vše kolem sebe,
ale sami zůstávali stejní. Bylo to těžké, ale bylo to. A pak
jsme sáhli na sebe a v ten okamžik se docela ztratili sami sobě,
ztratili životu, tomu pravému životu, protože najednou nikdo
nevěděl, co je to ten pravý život. Bylo spoustu nádherných
životů v těch slepých uličkách zářivých smrtí.”

Tak
hovoří moudré knihy, které dávno varovaly ty, kteří se
vydávali na cestu. A já přece věděla, že každou moc je třeba
si podrobit

• ale komu si - když jsem náhle mohla být čímkoli a tím vlastně
  i ... ničím...

”A
tu náhle ničeho již ti není třeba, ni vzduchu, ni vody, ni
bližních a ty poprvé svobodu pravou zakoušíš... Necítíš
hlad, ni žízeň, ni lásku nijakou

• nechceš-li, jsi sám a tím svoboden, ale tím také sám...”

A
já teprve teď pochopila. Celý svět mi v tu chvíli ležel u
nohou, celý vesmír! Konečně jsem byla pánem všeho – pánem
sebe. Co pro mne v tu chvíli znamenala touha dobývat, touha po
moci, po vědění, po lásce, co pro mne znamenala ”touha”? Jen
parametry vlastního já, které mohu hnutím myšlenky změnit,
vymazat, zmetamorfovat v cokoli jiného. Měla
jsem náhle v rukou všechno štěstí, které jsem kdy vůbec mohla
dosáhnout, protože jsem našla jeho pravý zdroj – uvnitř sebe…

A
pak – ptala jsem se sebe: k čemu to všechno, k čemu všechna
krev a popsané listy, k čemu?

Jistě,
mnohé jsem chápala – universum zobrazené v nás – tendence ke
klidu, ke klidu mateřského lůna, klidu počátku, nebo klidu
konce. Dva absolutní stavy mezi nimiž se odehrává všechen život.
Mezi nimiž, od jednoho ke druhému plyne s námi onen proud věcí a
dějů v běhu příčin a následků.

Kdosi
světu vnukl myšlenku,
že i na druhé straně je klid, klid absolutního stvoření a svět
se vzepnul z klidu absolutního chaosu, který docela také nebyl
nikdy až tak absolutní, a jde – my jdeme,
aniž bychom snad měli kdy dojít, jdeme,
toužíme, splýváme, tvoříme a
pak umíráme jako úplata chaosu, který nechce
být překonán a pořád je tu všudypřítomný a připraven a
stačí se jen na chvíli zastavit, přestat vnímat, přestat tvořit
a…

Naše
touhy jsou tedy touhami světa – nebo snad touhy světa jsou našimi
touhami? Určujeme my svět či naopak? Ano, každý část, zpětná
vazba, ale teď mám svoje touhy v rukou sama…

A
tam někde – za vším tím bojem, za vším snažením, vší
touhou, za vší bolestí,
tam je ono – klidné,
hluboké, nekonečně nijaké, nevzrušující, necitlivé, bez
doteků, vjemů, bez sebe, bez souvislostí, tam je osvobození od
všech sil, od všech tlaků, všech nutností i možností, od všeho
vnějšku i od všeho vnitřního, tam – za smrtí – je ono –
je moře Xan Xan…

Tak
o tom vypráví moudré knihy z věků před věky a já stojím na
jeho břehu, cítím jeho vlny u svých nohou a váhám. Dost už mi
přece život dal a vím, že nikdy nedá všechno, znám jeho
marnost i bolest a jen krok mi zbývá k osvobození, k nirváně, k
vplynutí v nekonečnou brahmu. Konečně se mohu stát vším,
splynout…

A
tehdy, kdoví proč,
snad pro vzpomínku, snad ze strachu, snad při vědomí toho, že
nikdy nelze mít Všechno, zakovala jsem až nejhlouběji do své
mysli ten bod, to žhnoucí cosi, co dodnes jen je mým srdcem,
co jediné zachránilo
mě před vodami Xan Xanu tím, že vyvrhlo mě zpět do bídy i
slávy chtění, do věčných vírů marných, ale živých snažení,
ten bod touhy, touhy žít, touhy VNÍMAT…

”Vrátit
se, vrátit se k nim,
to je cesta nejmenší zvrhlosti, když každá cesta, krom smrti, je
zvrhlostí…”

Ale
jak, když nelze zapomenout
a nelze ani vědět?
Ale copak tu nebyla smrt vždy? A já dosud jen –
ještě – ne mrtvá,
teď zase jen –
už ne mrtvá…
neživá…

A
kdo ví, je-li smrt jen chvílí života či je-li život jen chvílí
smrti. Pravda bude jistě někde uprostřed. Žijeme mezi břehy, od
jednoho
k druhému a na žádném nás nic nečeká, spěcháme, toužíme a
nikdo neví –
nemůže a nesmí vědět –
jak zbytečně –
ani já… naštěstí…

Tedy
ti říkám – a ty
neposlechneš – nenalezneš!
Ale dej si pozor, kdyby přece, všude číhá příliš mnoho
slepých uliček a zářivých smrtí a ne odevšad je vždy návratu…

Ano,
už tě slyším, jak se vztekáš –
velká slova, jen slova – smysl, kde je smysl?” Jen se vztekej,
jen hledej – to je
smysl. Tvá neživá žena, kterou bys tak rád měl za život sám,
je příliš
nade vším a život se jí často může zdát jako jeden velký
nesmysl, ve kterém spousta
malých nesmyslů hledá své smysly vztahováním se k jiným malým
nesmyslům… A vidíš, už i lásku tu máš. A já už musím jít,
ten druhý už na mě čeká a os svět budeme se zase bít. Jen já
a on, život a smrt, dva břehy oceánu jménem Svět.
A ty zapomeň, žes kdy
mě potkal, zapomeň, že jsi kdy se mnou stál na břehu mrtvého
moře. Zapomeň nebo pamatuj, protože možná právě smrt je to
skutečné, co
pohání život k životu a dost možná právě ten, kdo má v sobě
smrt, má v sobě i skutečný život…

13.4.1993